Příběh Hanky

V osmnácti zavinila dopravní autonehodu. Pak se musela vyrovnat s diagnózou schizofrenie u svého bratra a rakovinou otce. Jeho první léčba byla úspěšná, druhému útoku choroby bohužel podlehl. Když se jí život ustálil v normálních kolejích a blýskalo se na lepší časy, zjistila, že se její dítě přestalo vyvíjet a musí na potrat. Nevzdala to a dnes si užívá „úplně obyčejných věcí“ se svou roční holčičkou.


Medailonek: Hanka, 35. Rakovina a smrt otce, schizofrenie bratra, zamlklé těhotenství.

Jaký máš ze svého života pocit, jak se cítíš?
Nestěžuji si ;-) Ale to „nestěžování si“ je pro mě asi typické. Nejde přitom pouze o verbální projev, ale životní postoj jako takový. Momentálně si připadám maximálně vytížená (v dobrém slova smyslu) a veskrze spokojená. S partnerem si užíváme naší téměř roční dceru a snažíme se náš dosavadní životní styl adaptovat na i po roce stále novou situaci života ve třech. Máme radost z úplně obyčejných věcí a jediné, co chceme, je, abychom byli všichni zdraví. Ono to zní jako klišé, ale po všech zkušenostech pro mě představuje zdraví ten nejdůležitější předpoklad pro spokojené bytí.
 

Kde se v tobě vzala síla zvládnout to, co se ti přihodilo?
Netuším, asi to bude povahou. Nerada řeším, co by, kdyby. V osmnácti letech jsem měla autonehodu. Řídila jsem já a v autě se mnou jeli čtyři tehdy velmi blízcí kamarádi. Měla jsem čerstvě řidičák a hodně přecenila své schopnosti. Dostala jsem smyk, auto narazilo do stromu a převrátilo se na střechu do potoka. Když na místo dorazili policisté, ptali se, kdo přežil. Všichni z toho vyvázli živí a zdraví. Pouze kamarád vedle mě měl poraněné koleno a já zlomený nos a lehký otřes mozku. Stáli při nás všichni svatí. Když jsem si začala v nemocnici představovat, co všechno se mohlo stát, jímala mě hrůza. A od toho okamžiku už jsem nikdy neuvažovala nad tím, co by bylo, kdyby se něco stalo jinak / kdybych něco udělala jinak. Minulost člověk nezmění, je třeba žít přítomností a těšit se na budoucnost. A když se něco špatného děje, nebát se tu bolest prožít a nesnažit se ji někde uvnitř zazdít. Asi jsem trochu fatalista, protože mám pocit, že řada věcí se děje z nějakého důvodu. I když povahu toho, proč se dějí, mnohdy odhalíme až s velkým časovým odstupem.

Připadáš si v něčem jiná než lidé, kteří takovým situacím nečelili?
Ani ne. Ve srovnání s některými lidmi jsem možná schopná si užívat radost i z maličkostí. Nemyslím tím ale to, že by lidé, kteří za sebou nějaké větší neštěstí nemají, nebyli schopní téhož. Jen vás tyto náročné situace častěji staví do pozice, kdy uvažujete o tom, co je a není v životě důležité, co je a není pomíjivé.

Jak ovlivnilo tvůj postoj k životu to, co se ti přihodilo?
Těžko říci. Nevím, do jaké míry je můj postoj k životu formován mou povahou a do jaké míry hraje roli to, co mě v životě potkalo. Je to směs obého, tuším...

Udělala bys dříve ve své minulosti něco jinak, kdybys věděla, co se stane?
Ne, protože to, co se přihodilo, bych stejně nemohla ovlivnit. Jsem moc ráda, že jsem věnovala spoustu času tátovi, když bylo jasné, že je jeho diagnóza fatální. Měli jsme čas probrat spoustu věcí a i když mi osm let po smrti pořád chybí (nejen proto, že nikdy neuvidí svou vnučku a nepozná se s mým partnerem), tak jsem za ty společné chvíle vděčná. Ale to se vlastně bavíme o tom, co jsem v minulosti udělala a nikoli o opaku:-)

Píši článek o štěstí, je něco, co bys o něm ty chtěla druhým říct?
Asi ne. Nějak se necítím na velká slova a mám pocit, že cokoli bych řekla, tak by tak vyznělo :-)

Hanka se zmínila o tom, že i ve velké bolesti lze najít smysl, i tom, jak důležité je radovat se z maličkostí. Přečtěte si o tom více v naší sekci Poznatky o štěstí.

Nebo se podívejte na příběhy dalších lidí, kterým do života zasáhl osud.