Pošli Facku pro štěstí (PF)

Je lepší dostat facku dřív, než Vás zasáhne život zcela nepřipravené.

Šel hledat větší spokojenost k odborníkovi a ten ho vyhodil. Šestkrát.

Nemohl jsem si na moc věcí ve svém životě stěžovat - měl jsem z čeho žít, měl jsem rodinu, přátele i střechu nad hlavou.

Přesto jsem si stěžoval - na politiky, na počasí, na šéfa, na cokoliv, co mi přeletělo přes nos. Byl jsem pořád trochu nespokojený. A myslel jsem si, že je tak normální - že trochu blbou náladu mají všichni.

V tom jsem se ale ohromně zmýlil.

Jednoho dne jsem potkal známého, které jsem roky neviděl. Na otázku, jak se má, mi odpověděl: „Teď už líp.”

„Jak to, že až teď?”, zeptal jsem se.

„Před dvěma roky mi zemřel syn a já sám jsem bojoval s rakovinou. Bylo to hrozné. Obviňoval jsem osud. Ptal jsem se, proč zrovna já mám takovou smůlu. Ale nakonec jsem postupně změnil svůj pohled na život. A pochopil jsem, že štěstí mohou pocítit vlastně všichni, kteří o to usilují.”

Moc jsem mu nerozuměl a zmohl jsem se jen na konstatování, že já se mám NORMÁLNĚ.

Den na to mi kolegyně v práci naznačila, že nevypadám moc dobře: „Nechceš si zajít k jednomu odborníkovi na lidskou duši? Má dost drsné metody, ale mně hrozně pomohl.”

Neměl jsem pocit, že bych potřeboval pomoc. Ale byl jsem zvědavý. Šel jsem tam a ten slavný expert mě vyhodil. A pak ještě pětkrát.

A naučil mě tak být ŠŤASTNÝM.

 

Když jsem k němu přišel poprvé, zeptal se mě: „Co Vás trápí?”

„Nic,” odpověděl jsem.

„Tak to jste šťastný,” prohlásil.

„Nejsem”, odporoval jsem mu.

„A jak jste na to přišel?”

„Nemám tolik peněz, kolik jiní lidé kolem mě. Nejsem tak úspěšný jako jiní. Neprožívám radostné chvíle tak intenzivně jako třeba lidi v televizi…”

V té chvíli mi onen odborník na lidskou duši skočil do řeči: „Půjčte mi na chvíli Vaši peněženku.”

Vzal z ní všechny peníze a vrátil mi ji. Rozpřáhl se a dal mi pořádnou facku, přímo na tvář.

Pak řekl: „Pro dnešek jsme skončili. Přijďte, až budete připraven.”

Odešel a nechal mě tam naštvaného a zraněného.

Několik dní jsem byl pořádně vytočený. Co si to ke mně dovoluje? Kdo je, že mě okrádá a ještě k tomu bije?

Chtěl jsem mu pěkně od plic vynadat, a tak jsem zazvonil u jeho dveří: „Můžete mi vysvětlit, jakým právem jste mě uhodil?”

„Vy jste na to ještě nepřišel? Pak s Vámi ZATÍM nemám o čem mluvit.”, prohlásil suše a zavřel dveře.

Týdny jsem si přehrával náš rozhovor. Proč mi dal facku? Vždyť jsem ho ničím neurazil. Neřekl jsem nic neslušného. 

Pak mě ale něco napadlo. A šel jsem na něj zazvonit znovu.

„Myslím, že jste mi jednu vrazil, protože jsem si to zasloužil.”

„A víte proč?”

„Porovnával jsem svůj život s lidmi z TV a ze svého okolí. Myslel jsem, že míra mé spokojenosti se dá porovnávat s ostatními.”

„Teď už si to nemyslíte?”, zeptal se zvědavě.

„Začínám o tom pochybovat. Možná, že čím více usmívajících vše majících lidí vidíme v reklamě, tím víc se nám do mysli vkrádají myšlenky, že nejsme dost šťastní, dobří či úspěšní. Při tom opravdu záleží jen na tom, co cítíme uvnitř.”

„Tak to je dobrý začátek. A proč jsem vám vzal peníze, víte?”, zeptal se, jako by mi stále nevěřil.

„Tuším. V rozpočtu mi dost chyběly. Musel jsem víc šetřit. Dokonce jsem odložil koupi některých věcí. Ale musel jsem si přiznat, že na to, nakolik jsem se každý den cítil šťastný či nešťastný, to příliš velký vliv nemělo. Jako by mě peníze a nákupy vlastně nečinily šťastnými., prohlásil jsem trochu udiveně.

„Tak pojďte dál,” řekl a poprvé se na mě usmál.

 

„Tak učiníte mě spokojenějším? Šťastnějším?”, zeptal jsem se nedočkavě.

Jeho odpovědí bylo strohé: „Ne.”

Už mě zase vytočil: „Ale vždyť to je Vaše práce!”

„Ne, to je Vaše práce.”, odvětil stroze, chytil mě bolestivě za ruku a táhnul k zrcadlu na stěně. „Prohlédněte si pořádně tvář člověka, kterého tam vidíte.”

Držel mi obličej jen pár centimetrů od zrcadla. Byl jsem tak blízko, že jsem na tváři cítil svůj vlastní dech. Díval jsem se na sebe nekonečné minuty, než mě konečně pustil.

„Nechci Vás vidět dřív, než pochopíte.”, řekl. Už zase. A vykopnul mě ze dveří. Už potřetí.

O co mu jde? Proč mě nechal čtvrt hodiny koukat na svůj obličej? Mám na něm snad něco divného?

Rozhlédl jsem se, zda na mě ostatní nějak neciví, ale ničeho jsem si nevšiml.

Několik dní jsem si nevěděl rady, jak se hnout dál. Nakonec jsem se rozhodl dívat se častěji do zrcadla. Třeba něco objevím.

Díval jsem se ráno a večer. Taky pokaždé, když jsem šel na záchod a do koupelny. Po několika týdnech jsem si konečně něčeho všiml.

A šel jsem na něj zazvonit znovu.

 

„Díval jsem se na svou tvář v různých situacích. Po té, co jsem dosáhl vytouženého cíle, potom, co jsem si koupil novou věc, po tom, co mě někdo blízký pochválil nebo taky naštval. Všiml jsem si, že někdy jsem se tvářil spokojeně, i když k tomu nebyl důvod. A stejně tak jsem někdy působil hrozně nešťastně, a vůbec jsem nevěděl proč. Nenašel jsem vlastně nic, co by spolehlivě ovlivňovalo, nakolik se cítím spokojeně.”

„Opravdu nic?”, zeptal se zvědavě.

„No, snad jedině…. Mně samotného, respektive mou hlavu.”, odpověděl jsem váhavě a rozvíjel jsem tu myšlenku dál: „Když jsem byl od počátku přesvědčený, že se něco špatného stane, vyhledával jsem podvědomě jen samé problémy, cítil jsem se pod psa a nakonec jsem v tom stavu opravdu i nějakou chybu či špatné rozhodnutí udělal. Když jsem měl příliš jasnou představu o tom, jak má něco probíhat, tak mě rozhodila každá drobná odchylka od mého původního plánu. A přestože to někdy byla změna k lepšímu, já byl naštvaný. Naopak, pokud jsem byl od rána pozitivně naladěn a otevřen tomu, co mi daný den může přinést, problémy a změny se taky objevily. Ale já je překonal snáz. Mnohem lépe jsem se taky cítil, pokud jsem se opravdu soustředil na to, co právě dělám. Čím méně mi bloudila mysl, tím více jsem si vychutnával přítomný okamžik a cítil radost ze života. A to, i když jsem umýval nádobí!”

Onen expert mě zaujatě pozoroval a prohlásil: „Tak to vypadá, že jste konečně potkal jediného člověka, který Vás může učinit šťastným!”

„Jako Vás?”, zeptal jsem se zmateně.

„Ne, myslím toho chlápka v zrcadle. Dokud se VY SÁM nerozhodnete být šťastný, dokud se VY SÁM nerozhodnete pro to každý den něco dělat, a dokud VY SÁM nezačnete trénovat Vaši schopnost hledat štěstí v každém běžném dni, nikdy ho nenajdete.”, rozohnil se.

„Tak rozhodnout se můžu, ale…”, chtěl jsem zpochybnit, že by to mohlo být tak snadné.

„Na Vaše ALE nemám čas. A Vy možná taky ne.”, řekl a vrazil mi do ruky nějaký papír. Ukázal na dveře a odešel.

Podíval jsem se, co to držím. Bylo to parte - moje parte! Oznámení, že jsem zemřel. Datum chybělo.

„Tak to už nemá obdoby!!!”, zakřičel jsem do prázdné místnosti.

To mi snad vyhrožuje, že mě zabije? Nebo snad ví něco, co já ne?

 

V následujících dnech jsem navštívil mnoho lékařů. Chtěl jsem včas objevit tu zákeřnou nemoc. Neúspěšně. Všichni hlásili to samé: „Váš zdravotní stav odpovídá Vašemu věku a životnímu stylu. Starejte se o sebe - jezte zdravě, cvičte, a mohl byste tu ještě nějakou dobu pobýt.”

Tak, že by onen expert uměl předpovídat budoucnost? Tuší snad, že mě někdy v blízké době srazí dodávka? Nebo snad já při předjíždění přehlídnu auto v protisměru? Připletu se do přestřelky v bance? Spadne mi taška ze střechy na hlavu?

Začalo mě děsit, jak snadno a rychle bych mohl zemřít. Svou smrt jsem začal vidět všude.

 

Po nějaké době jsem u něj seděl znovu a hned jsem mu hlásil: Rozhodl jsem se být šťastný.”

„Co Vás k tomu přimělo?”

„Došlo mi, že nemám čas být nešťastný. Můžu kdykoliv zemřít. Čas zde je příliš krátký na to, abych ho promrhal.”

„Výborně.”, zajásal.

„Ale rozhodnutí asi bohužel nestačí. Fakt jsem se v poslední době snažil. A bylo to lepší. Viděl jsem pozitiva tam, kde dřív ne. S ohledem na možnou smrt mě přestala spousta prkotin rozčilovat. Už mě netrápí, že mě někdo předběhl ve frontě. Že jsem nestihl něco v televizi. Že má někdo blízký na něco jiný názor. Že nemám dost peněz na všechno, co chci, ale vlastně nepotřebuji. Raduji se, i když prší, protože to znamená, že tráva bude zase zelená. Ale nakonec mě stejně něco rozhodí. A já jsem pak naštvaný na celý svět.”, postěžoval jsem si.

„Je na čase přestat se dívat do zrcadla.”, rázně prohlásil a připevnil mi na ruku jakýsi náramek.

A jako obvykle kývnul ke dveřím a bez vysvětlení odešel.

 

Už jsem si zvyknul na jeho bláznivé metody, a tak jsem si doma zakryl všechna zrcadla. Pak jsem začal zkoumat, k čemu slouží náramek. Nešel vůbec sundat. A v nečekaných chvílích mi uděloval bolestivé elektrické šoky. Měl jsem pocit, že bolest cítím skoro pořád. Vůbec se jí nešlo vyhnout.

Dlouhé dny mi trvalo, než jsem pochopil, za co je dostávám. Pokaždé, když jsem vyslovil slovo já, když jsem se soustředil na sebe, své pocity či své názory jsem dostal ránu!

Ještě delší dobu mi trvalo, než se mi podařilo počet šoků aspoň trochu snížit.

Z počátku jsem našel jediný způsob - prostě nic neříkat. Zjistil jsem totiž, že pokud nemohu mluvit o sobě, nemám moc co říct.

Nakonec jsem se začal z nudy víc soustředit na lidi kolem sebe. Poslouchal jsem je a mnohdy jsem objevil nějakou drobnost, kterou jsem jim mohl pomoct či jen zvednout náladu. Manželce jsem dal každé ráno pusu. Sousedce jsem občas pomohl s nákupem. Se synem jsme vyřešili úkol z matiky a šli pouštět draka.

Nastal čas sejít se s ním naposledy.

 

„Už to nebolí.”, prohlásil jsem radostně.

„Myslíte ten náramek?”, zeptal se a sundal mi ho.

„Ne, myslím život. Je to paradoxní, ale čím méně jsem se soustředil na sebe, čím více jsem dával druhým, tím jsem byl šťastnější.”

„A přišel jste na to proč?”

„Dlouho jsem si myslel, že mi energii dodává vděk mých blízkých, ale mnohdy mi za mou snahu nikdo nepoděkoval a já se stejně cítil dobře. Asi jde prostě o to, že teď dělám věci, které mi opravdu dávají smysl.”

Expert se mnou souhlasil: „Ano, jen skrze pomoc druhým můžeme dosáhnout skutečného štěstí. Nikoliv však na úkor sebe sama. Nakonec jsme schopni skutečně ovládnout pouze prostor, kam dosáhne náš dech.”

„Děkuji”, řekl jsem vděčně a chtěl jsem poprvé odejít dřív, než mě vyhodí.

„Počkejte!”, zastavil mě a zeptal se: „Máte u sebe to parte?”

Podal jsem mu ho a on tam něco přepsal.

Podíval jsem se na papír, který mi vrátil, a všiml jsem si, že změnil jen jedno interpunkční znaménko na konci věty.

Náhle odešel náš milovaný syn, otec, manžel, přítel a kolega. Bude nám chybět    ?    !

Má dlouhá snaha proměnila ? ve !. A v případě této věty je to změna, která se jednou na smrtelné posteli bude počítat!

Pokud chcete, 

pošlete facku (sdílejte tyto stránky tlačítky níže) 

těm, které máte rádi, aby byli připraveni dřív, než je vyfackuje život sám.