Medailonek: Blanka Nováková Hrazdilová, 36let, vzdělání VŠ psycholog, rozvádějící se..

Můžeš nám říct, co se ti stalo, a jaký máš teď ze svého života pocit?  

Nevracím se úplně ráda k těm těžkým věcem v životě… A někdy mám tendenci své obtíže zlehčovat. Ale pravda je, že na svých 36let mám pocit, že jsem toho prožila celkem dost a někdy mám pocit, že jsem prožila už tři životy. Často jezdím na nějaké seance určené ženám nad 40 let, které tam řeší různé trable, obvykle tam jsem nejmladší, přijedu nalíčená a s úsměvem na rtu a nikdo nevěří, že to, o čem mluvím, jsem opravdu prožila. 

Nemyslím si, že by to byla póza, ale já jsem prostě ráda že žiju, jsem vděčná za každý den... A tak obvykle, když pak svůj příběh spustím, tak ostatní zmlknou a řeknou: "No, v tom případě já už mlčím, jelikož oproti tobě řeším opravdové hlouposti". A já nechci být jako ten, co to má vždycky nejtěžší, takže si povídám s lidma a dělám "jakože nic" :-) Nevím, zda je to tím, že jsem psycholog, nebo tím, že jsem beran, nebo je to něco vrozeného, ale pořád mám pocit, že jsou na tom ostatní lidé hůř než já a že rozhodně potřebují pomoct spíš oni než já. Takže se učím říkat si o pomoc, ale víceméně mě k tomu přiměly okolnosti a přátelé, kteří mě ponoukají k tomu, abych aspoň někdy tu pomoc přijala. 

Myslím si, že každý dostane naloženo tolik, kolik unese, a měřítko toho, z čeho se lidi hroutí je opravdu velmi odlišné. Někdo se kupříkladu hroutí z toho, že dítě dostalo trojku ve škole, a někdo se nezhroutí ani z toho, že má jeho dítě každý den epileptické záchvaty.

U mě to byla určitě otázka postupného vývoje, možná i přípravy… Postupně jsem si zvykala na různé rány osudu…  A ta laťka se tak nějak sama zvyšuje.

Když jsem ve třeťáku na vysoké přišla do jiného stavu, s absolutně nevhodným partnerem, a zůstala s Filípkem sama, věděla jsem, že to nebude lehké, a že to není dobře, ale já už mám holt takovou povahu, že se z věcí raduji, a že mám tendenci vidět věci i lidi lépe, než jací nebo jaké opravdu jsou. Takže jsem se radovala z toho, že budu mít miminko, a nějak jsem neřešila, že mě čeká ještě dodělat školu, a že na to budu sama, a že nemám žádný příjem atd. Ale mám ráda výzvy, takže jsem nakonec studia dokončila dřív, než většina mých spolužáků.

Nejnáročnější pro mě byl rok 2008. Byla jsem podruhé těhotná, Matýsek se od počátku nevyvíjel dobře, a do toho mi v šestém měsíci zemřela při autonehodě sestra se svým manželem a dvouletou Amálkou. Zůstaly po nich dvě děti, které na tom byly dost zle. Odjela jsem za nimi do Anglie - vůbec jsem nevnímala to, že jsem těhotná, jela jsem tam, kde jsem cítila, že musím být. Když jsem se vrátila, jela jsem rovnou do nemocnice a zůstala na rizikovém těhotenství. Matýsek už ale vůbec nerostl, měl 1350g a lékaři se rozhodli ho zachránit v inkubátoru a těhotenství předčasně ukončit. Dál se nebudu rozepisovat, jelikož je to 7 let každodenní péče, mnoha operací... a výsledkem je školák, který sice nemluví, nechodí a má každý den i několik epileptických záchvatů, ale věřte nebo ne - je to absolutně šťastný človíček, který rozdává radost všude, kde se vyskytuje...ze všeho se raduje.. rád se učí, rád cvičí... On si opravdu svůj život vybojoval a raduje se z drobností. On je pro mě velký učitel.

Pět let jsem se opravdu hodně věnovala dětem, manželovi, opravování domu, ...  Prostě všemu kolem, jen ne sama sobě. Není divu, že jsem onemocněla rakovinou prsu. Měla jsem metastáze v lymfatických uzlinách během dvou měsíců a vypadalo to hodně zle. Věděla jsem, že nastal čas pro radikální změny, jinak nepřežiju. Nemůžu říct, že bych těch 5 let nebyla šťastná, ale péče o Maťu byla mnohdy dost vyčerpávající a zoufalá. Byli jsme pořád v nemocnici. Doma trpěl Filda, v Anglii další dvě děti.. A mě vnitřně sžíralo, že s tím nemůžu nic dělat. 

Když přišla nemoc, nechala jsem si vše odoperovat, jinak jsem ale chemickou léčbu odmítla, a začala o sebe konečně pečovat. Teď je to dva roky a zatím mám vše čisté a dobré, což je tak trochu zázrak, a rozhodně to říkám s velkou dávkou pokory.

Dnes můžu říct, že jsem za všechny ty "překážky či lekce" vděčná, jelikož díky nim jsem tím, kým jsem, a díky tomu jsem schopna vidět i drobnosti, ze kterých se dá radovat. Recept na štěstí rozhodně neznám, ale pro mě jsou to asi tyhle principy: vděčnost, sebeúcta a schopnost odpouštět především sama sobě.  Každý den Děkuji za všechno - za to, že mám kde bydlet, co jíst, co si obléct... když je nějaká nemoc, tak jsem vděčná za doktory, za vitamíny, za relativní bezpečí a klid, které u nás zatím ještě pořád máme. Když prší - vím, že to příroda potřebuje, tak mám radost, že prší. Jsem vděčná za spoustu přátel, kamarádů...

Udělala bys přes svůj vděk v životě něco jinak?

Asi určitě... Byla bych asi trpělivější pokud jde o výběr partnerů... Asi bych víc pečovala o své zdraví, dřív, než začalo být pozdě. Asi bych byla zodpovědnější v mnoha věcech, ale zodpovědnosti jsem se naučila až všema těma zkušenostma....

Píši článek o štěstí, je něco, co bys o něm ty chtěla druhým říct?

Myslím, že štěstí je i otázka rozhodnutí a volby. Měla bych tisíc důvodů, proč nadávat a být naštvaná na celý svět, na nespravedlnost atd., ale to mi nedává smysl.

Krátce po dokončení rozhovoru se bohužel Blanka dozvěděla, že se jí nemoc vrátila. Přesto nechtěla v rozhovoru cokoliv změnit, je připravena bojovat a zvítězit. Pokud byste jí a jeji rodině chtěli tento boj usnadnit, podívejte se na stránky o Matýskovi.

V rozhovoru nám Blanka nám o tom, jak začala pečovat sama o sebe a jak se postupně naučila vážit si drobností, ze kterých se může radovat. Věří, že štěstí je otázkou volby. Přečtěte si o tom více v naší sekci Poznatky o štěstí.

Nebo se podívejte na příběhy dalších lidí, kterým do života zasáhl osud.