Jdete si takhle krásnou krajinou a začíná kapat, po chvíli hustě pršet a před sebou ještě pěkných pár kilometrů.
No co se dá dělat, pokračujete dál, vlhkost zalézá až pod kůži a začíná být opravdu, opravdu chladno. Jdete do kopce, aspoň je tepleji, na chvíli se počasí uklidní. Cíl je blízko a zase se rozprší.
Ale pak otevřete dveře horské chaty a cítíte teplo, objednáte si čaj a polévku a všechno ve vás nádherně taje. Všechno je tu trošku barevnější, opravdovější něž tu bývá obvykle.
Pro mě osobně neuvěřitelný pocit štěstí a pohody, jistě i z části fyzické.
Měl jsem samozřejmě velké štěstí, že pršelo, štěstí že jsem neměl bundu z goretexu. Jinak bych ten nádherný pocit nezažil.
Stejné je to v životě s dlouhým trápením, po něm nebo i při něm vám mohou dělat radost všednosti (čaj, polívka), ale jen když budete chtít je vnímat. Jaký si to uděláš, takový to máš.