Příběh babičky – Každá překážka, kromě té poslední, se dá překonat či alespoň přežít

Přežila válku a pak jí zemřel prvorozený syn. Život se nemá brát tak vážně, ale vždycky stojí za to ho žít.

Dovolím si zařadit text, který jsem napsala o své babičce, Marii Příkopové, krátce po její smrti. Zažila toho hodně, a spousta z toho nebyly pěkné věci, přesto život milovala, a proto sem text o tom, co mě naučila babička, patří.

Babička

Jsme na konci cesty člověka, který bojoval za život. Babička totiž měla úžasnou vůli k životu. Neustále se lopotila za přežitím, i když jí život kladl větší a větší překážky. Válka, nedostatek peněz, žárlivý manžel, nehostinný kraj, smrt syna. Přesto jí stálo za to každý den vstát a pracovat. Když už se to nedalo vydržet, tak si trochu postěžovat. Když už nevíte kudy, tak proč nenapsat dopis prezidentovi republiky. Nebát se na sebe upozornit, pokud to Vám a Vašim blízkým přinese o trošku lepší život. Nebát se bojovat za své místo na slunci, ať už je u moci Hitler, komunisti nebo Klaus. Každá překážka, kromě té poslední, se dá překonat či alespoň přežít. To byl její přístup k životu. Kdyby to babička zabalila po první ráně osudu, asi bych vůbec nebyla na světě. 

Co mě vždycky udivovalo, to byla její neutuchající potřeba stále něco dělat – být někomu prospěšná. Umývat nádobí, starat se o vnoučata, dávat pozor, aby si někdo neublížil. Jako by se teprve prací pro druhé stával člověk skutečným. A ona skutečnou opravdu byla.

Nebála se. Stavěla se ranám osudu i myším pod postelí. A vlastně i v době, kdy jí Alzheimer a strach ovládly duši, se nebála prosadit si svou… Bojovala o život do posledního dechu. Tomu říkám projev úcty a vůle k životu.

Takže, co mě naučila babička…

  • Že vdávat se nikdy nemá pro peníze 
  • Že dobrých lidí se opravdu vejde (chaloupka 1+1 byla snad nafukovací)
  • Že po polibku se nikdy neutírá pusa
  • Jak na to, aby se narodila holka nebo kluk
  • Že pokud ztropíte ostudu, je vždycky lepší stopy neúspěchu posbírat a hrdě odejít, než nechat druhé, aby se Vám mohli vysmívat
  • Že do vztahů druhých lidí se člověk nikdy nemá „montovat“ – protože každý si musí najít svou vlastní cestu. Pokud se budete stavět jen na jednu stranu, brzo se může stát, že se ocitnete na té, na níž už zůstanete sami…
  • Že v životě je možné nalézt hodnoty, které odolají času. Babičce vydržely skoro 90 let.
  • Že život se má vychutnávat do posledního okamžiku (i když už nemoc zničila část jejího já, stále si dokázala pošmakovat na dobrém jídle)
  • Že Vaši blízcí jsou to jediné, co vykouzlí úsměv na Vaší tváři, když je Vám nejhůř (ani nevíte, jak bylo krásné, když se po slovech „Zuzanka přijela“ objevila v dosud nepřítomné tváři upřímná radost)
  • Že život se nemá brát tak vážně, ale vždycky stojí za to ho žít
  • Že člověk je důležitý třikrát v životě – když se narodí, když se vdává/žení a když umře. Já ale věřím, že babička pro mě bude důležitá i dál. I potom, co ji pohřbíme. Člověk jako ona zůstane v našich myslích a srdcích dlouho.

A víte co je nejkrásnější? Že i v takovou chvíli si vzpomenu na spoustu úsměvných historek, a to i z doby, kdy přestávala být sama sebou. A ty mě i dnes rozveselí. Protože, když je Vám nejhůř, Vaši blízcí jsou to jediné, co stojí za úsměv. Říkám si, snad žiju svůj života tak, že se jednou i na mém pohřbu najdou lidé, kteří se usmějí… 

Moje babička si našla hodnoty, které ji vydržely po celý život. Chovala se také jako by se teprve prací pro druhé stával člověk skutečným. Je důkazem toho, že i v chudých poměrech může člověk vychovat šťastné děti a vnoučata. Přečtěte si o tom více v naší sekci Poznatky o štěstí.

Nebo se podívejte na příběhy dalších lidí, kterým do života zasáhl osud.